Ocitli jste se na webu večerníku Lidová Svoboda – noviny svobodného národa psaného kdysi dávno na mechanickém psacím stroji desetiletým výrostkem. Lidová Svoboda vstupuje do světa internetu u příležitosti 30 let od pádu totality v naší zemi.
Jak to celé vzniklo…
Před třiceti lety v listopadu 1989 jsem jako desetiletý kluk ležel jako každoročně touto dobou nemocný v posteli doma na pražské Letné. Ne že by tou dobou odehrávající se protirežimní demonstrace byly něco nového, s rodiči už jsem jich v minulosti pár absolvoval, tentokrát to ale bylo jiné. Bylo to cítit ve vzduchu, v rozhovorech dospělých, při sledování médií, bylo to vidět za oknem… A tak jsem vzal starý psací stroj, vložil několik bílých papírů, mezi ně kopíráky a začal bušit do kláves.
V našem přízemním bytě v Kamenické ulici jsem už tehdy provozoval malou „prodejnu“ nealkoholických nápojů, konkrétně sodovek a pita, tyhle „noviny“ tak rozšířily sortiment na 3 položky. Své čtenáře si našly rychle, náklad jsem musel rozšířit tak, že nejspodnější kopie byly skoro nečitelné. Netrvalo dlouho a musel jsem zpátky do školy a na psaní Lidové Svobody už pak zbývalo mnohem méně času. Vrátil jsem se k ní ale ještě jednou, v předvolebním čase v červnu 1990. To už se ale listopadové a prosincové revoluční vzrušení vytratilo a žili jsme v nové svobodné době.
To co jsem tehdy napsal dnes po 30 letech zveřejňuji jako svědectví dítěte, které okolo sebe cítilo onu sametovou revoluci, a zároveň se snažilo tvářit jako nezávislý novinář. Ne vše se dochovalo a už vůbec nic neprošlo jazykovou úpravou, pravopisné chyby, zkomolená jména a zmatečné zprávy tak nyní znovu poslouží k pobavení laskavého čtenáře.
Později jsem pochopil, že to s tou svobodou a demokracií není tak romanticky jednoduché. Že rozhodnutí demokratické většiny často vede ke snížení míry svobody. Jsme čím dál více sešněrováváni dalšími a dalšími předpisy, průběžně se zvyšují daně a stát ruku v ruce s EU uplácí vybrané skupiny obyvatel podporami a dotacemi. Vzniká toxické prostředí, které je podhoubím pro právní kličky, podvody, úplatky a klientelismus. Akceptovat či dokonce podporovat tuto redistribuční chobotnici a následně protestovat proti jejím plodům je smutným paradoxem dnešní doby.
Přál bych si, aby se mezi lidi vrátilo porevoluční nadšení, hrdost a sebedůvěra. Aby se do politiky vrátily ideové diskuze a politici byli znovu váženými občany. Abychom odstranili zbytečné bariéry, které aktivním lidem komplikují život a podnikání. Aby stát nemanipuloval měnovým systémem, nepodporoval zadlužování a nelikvidoval naše úspory. Aby na trhu vítězily konkurenceschopné firmy s budoucností a ne ty, které přežívají jen díky dotacím či jiné státní podpoře. Aby schopní a pracovití byli obdivováni a adekvátně odměněni a dobrovolně pomáhali těm, co měli v životě méně štěstí. Abychom si vzájemně důvěřovali a nešmírovali se na každém rohu kamerovými systémy, radary a odposlechy. Abychom se mezi sebou respektovali a odmítali život ve světě plném zákazů a omezení. Abychom opovrhovali těmi, kteří chtějí řídit cizí životy ve jménu jimi definovaného dobra, a dali každému prostor, aby si se svým životem naložil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Abychom převzali zodpovědnost za sebe a své blízké a nepřenášeli ji prostřednictvím státu na ostatní. Abychom se nenechali naivně ovlivňovat povrchními informacemi, ale rozhodovali se fundovaně a odpovědně vůči nám i celému světu. Dobrovolnost a absence násilí, to jsou hlavní rysy svobody, za kterou já budu vždycky bojovat a podle toho volit ve volbách.
František Vobořil, Praha, 17. 11. 2019
Kontakt
František Vobořil